Proč jsou stonky pohanky červené?

Iwanami Publishing

Kdysi dávno, pradávno, v době, kdy tráva a stromy ještě mluvily, se odehrál tento příběh. Byl to jeden chladný zimní den. U velké řeky si spolu povídaly pohanka a rákos. Tu k nim přišel starý muž, opíraje se o hůl. Když došel až k nim, zastavil se a řekl: „Kde je most přes tuhle řeku? Pověz mi to, prosím. Už ho nějakou dobu hledám, ale nemohu ho najít.“

Brzy voda z řeky dostoupila až k pohance. Mnohokrát to vypadalo, že upadne. Nohy se jí třásly. Přesto se snažila vydržet — aby stařeček nezmokl. Vysoko, vysoko zvedla řeku nad sebe a namáhala se ze všech sil. A nakonec dorazila až na druhý břeh. Když došla tam, kde už nebyly kameny, opatrně stařečka zase postavila na zem.

„Nuže, ty jsi opravdu chvályhodný mladík. Abych nic neskrýval — já jsem ten, kdo ti dal tělo. Jsem ten, kdo v zimě i v létě obchází svět a dívá se, jak se komu daří. Ty jsi mladík, který se nebojí zimního chladu. Možná jsi mi prokázal laskavost. A proto tě od nynějška nechám, abys přes léto pod sluncem krásně a rychle vyrostl.“ Ale ta nevlídná, zimomřivá pšenice musí zimní chlad dál snášet. Když to stařec dořekl, znovu si vzal hůl a odešel.