Proč jsou stonky pohanky červené?

Nakladatelství Iwanami

Kdysi dávno, pradávno, v době, kdy tráva a stromy ještě mluvily,
se odehrál tento příběh.

Byl to jeden chladný zimní den.
U velké řeky si spolu povídaly pohanka a rákos.

Tu k nim přišel starý muž, opíraje se o hůl.
Když došel až k nim, zastavil se a řekl:

„Kde je most přes tuhle řeku?
Pověz mi to, prosím.
Už ho nějakou dobu hledám,
ale nemohu ho najít.“

Brzy voda z řeky
dostoupila až k pohance.
Mnohokrát to vypadalo,
že upadne.
Nohy se jí třásly.

Přesto se snažila vydržet —
aby stařeček nezmokl.

Vysoko, vysoko
zvedla řeku nad sebe
a namáhala se ze všech sil.
A nakonec
dorazila až na druhý břeh.

Když došla tam, kde už nebyly kameny,
opatrně stařečka
zase postavila na zem.

„Nuže, ty jsi opravdu chvályhodný mladík.
Abych nic neskrýval — já jsem ten, kdo ti dal tělo.
Jsem ten, kdo v zimě i v létě
obchází svět a dívá se, jak se komu daří.

Ty jsi mladík, který se nebojí zimního chladu.
Možná jsi mi prokázal laskavost.
A proto tě od nynějška nechám,
abys přes léto pod sluncem
krásně a rychle vyrostl.“

Ale ta nevlídná, zimomřivá pšenice
musí zimní chlad dál snášet.

Když to stařec dořekl,
znovu si vzal hůl a odešel.